Abych pravdu řekl, v době když jsem tak nějak k tuningu přičichl, nevěděl jsem vlastně ani vůbec, že se o nějaký tuning jedná. Na svých autech jsem pořád něco kutil už od střední školy. Vzpomínám si na svůj první výrazný počin, je to už cca 12 let. To jsem koupil od jednoho dovozce lehce nabouraného Fiata Tempru 1.8 i.e., tenkrát myslím asi za 7000 DM. Dovedete si asi představit, jak jsem z toho byl paf. Vínová metalíza, hliníková kola, sedačky z alcantary, digitální palubka, nějaké malé křidélko na kufru a najeto cca 40 000, no krása. Bylo mi necelých 20. Poté jsem auto tak nějak smontoval dohromady (naštěstí šlo všechno vyměnit v garáži) a nechal nalakovat. Turek z Norimberku, co to vlastnil předtím, tam nechal díry po reproduktorech, tak jsem se toho chytil. Nakoupil jsem autohifi od Sony (nějaké 10cm koaxy do palubky a do dveří, velké třípásmové ovály dozadu a docela drahý CDX asi 4700, s RDS). No hrálo to ukrutně, byl jsem zvyklý na Gelhard a MTC s Dolby B, ale CD bylo CD. Navíc jsem si mohl na služebních cestách do Fürthu nejen kupovat CD s nejnovějšími hity, ale dokonce i v práci sestavovat vlastní výběry na CD-R média Kodak Gold (á 300 Kč).

Další past na peníze byla čtyřkolka Calibra s C20LET, do které jsem nasypal asi o rok později šílených korun. Tam se jednalo spíš vůbec o provoz, abych auto udržel schopné jízdy. Mimo to došlo na nějaká kola, tenkrát myslím 16", panel Hella, žluté Koni, pružiny H&R. Víc jsem toho nestihl, potkal se mi motor, takže následovala oprava u Opelu, protože nikdo jiný se v tom pořádně nevyznal. Po nákladné opravě jsem musel motor stejně později vyměnit na jiný. Jelo to zkrátka pěkně (když to jelo), ale provozní náklady šílené.

Naštěstí jsem včas prozřel, Calibru vzal ďas a já si pořídil v devadesátémdevátem BMW, zachovalou E36tku 325TD. Tédéesa nebyly a když náhodou nějaké byly, byly nad moje tehdejší možnosti. Hned jsem ho musel taky vylepšit o pěknou muziku, která provedením odpovídala interiéru  (nějaký highend CD Blaupunkt, myslím London RDM 126, s reproduktory). Rok jsem byl unešený ze šestiválce, ale pak mi začalo vrtat hlavou, jak bych auto vylepšil. Seznámil jsem se s jedním ze dvou tehdejších chiptunerů - Michalem Naďem, který vymyslel a navrhnul konkrétní řešení mých spekulací. Intercooler z Mercedesu CLK, zvednutý tlak, chiptuning na míru, K&N. Chiptuning realizoval Michal, ostatní věci jsem si ukutil sám v servisu autosalónu Škoda našeho rodinného přítele. Jelo to ukrutně a díky kratší převodovce to dokázalo později i lepší čas, než "načipované" TDS. Tehdy jsem se začal také účastnit prvních sprintů jako byla třeba Dragrace nebo Tuning Sprint Hrochův Týnec, ze kterých později vznikly tuningové srazy. Později došlo i na repasi podvozku, Eibach Pro Kit a opět žluté Koni.

To už byl rok 2002. V té době jsem se seznámil s pár lidmi z čerstvě založeného BMW klubu a odstěhoval za prací do Prahy. V BMW klubu byl i Robert Bezouška, kterého rok nato napadlo udělat nový časopis o tuningu. Na radu našeho společného známého Dana Kracíka mě oslovil, jestli bych pro něj nechtěl literárně tvořit. Slovo dalo slovo, seknul jsem s počítači, databázemi, statistikami, prognózami i GIS systémy a Tuning Magazine jsem pomohl na nohy. Později jsem pořídil foto techniku, objevil v sobě skrytý talent a začal fotit i tvořit pro jiné časopisy a weby.

Někdy v roce 2004 jsem se pak seznámil s Petrem "Dynaboomem", jeho rodinou a klubem Streetline. Od té doby tvoří jeho dílna můj domovský přístav pokaždé, když se zatoulám za rodinou své drahé polovičky na Zlínsko. Petr mě samozřejmě nakazil a dál ve mě rozvinul nejen zálibu v autohifi, takže spolu nějak kamarádsky spolupracujeme v mnoha věcech, Tuning Cup nevyjímaje.

Je fakt, že upravených plechovek jsem za tu relativně krátkou dobu viděl a prolezl možná až příliš a někdy mi to pěkně leze krkem. Já jsem na jednu stranu až nesnesitelný perfekcionista (což může potvrdit třeba Petr, když spolu něco děláme, nebo když pro mě něco udělá a není to téměř dokonalé), ale na druhou stranu dokážu docela dobře pochopit limity soutěžícího (ať už finanční, nebo technické) a vcítit se do jeho kůže. Možná proto, že jsem ještě ze staré školy a společnost mi v době mého dospívání nevtloukala do hlavy to co dnešním mladým.

Pominu-li otázku osobního vkusu, který je u každého tunera individuální a který musí správný porotce respektovat, vede u mě kvalita zpracování, použité materiály a výběr komponentů. Auto by nemělo být spíchnuté stylem "navrh huj a vespod fuj". To je zřejmě ono, soutěžící by se měl vyvarovat především šlendriánu. A to především pro svůj dobrý pocit, ne pro ten můj.

Zásada, že méně znamená někdy více, pro mě neplatí jenom, co se designu týče. Na co by měl úpravce plýtvat prostředky nad desítkami nekvalitních (a často levných) dílů, když mnohem větší efekt lze docílit menším počtem o to kvalitnějších komponentů (i třeba z druhé ruky) a dokonale vycíděným autem? Navíc jako bonus se úpravce nemusí bát toho, že mu kdesi cosi přestane pracovat tak jak má a on zkysne někde na cestě ze srazu. Možná už jsem na podobná dobrodružství zkrátka moc starý a usedlý…